Byla noc jako každá jiná, nebe bylo bez hvězd a občas si skrz mraky cestu proklestil ospalý měsíc. Měsíc, milovala jak se mění, zmizí a znovu naroste, ale zároveň ho nenáviděla.Nikdy nevěděla proč, ale cítila se nějak s tímto vesmírným tělesem spjatá.Vstala, oblékla si kalhoty a bundu a vyšla ven z bytu. Jaký měla cíl? Pravděpodobně žádný, možná to byla nějaká část v ní, která ji pálila a nedala ji klid dokud.. Dokud co vlastně? Potřásla hlavou a vyšla ze vchodu do chladivé noci. Všude kolem byl sníh, ať bělostný, tak šedá rozježděná břečka, či po stranách chodníků poznamenaný pozorností čtyřnohých mazlíčků.
Rozhlédla se a nasála čerstvý vzduch potom se vydala z kopce po chodníku k parku. Chodila tam ráda a nebála se, někdy měla pocit, jako by se jí i zvířata vyhýbala. Nevěděla proč, možná vycítila, že několikrát už rozbila pár otravným týpkům hubu a neměla strach. Navzdory své menší postavě měla dost síly i obratnosti, aby se dokázala ubránit jak ožralům tak i nadrženým tupcům. Vykročila zasněženým chodníkem se stopy návštěvníků do lesního království. Prošla hlavním vchodem a pak se vydala cestičkou ze starých kamenů k svému cíli. To místo ji přitahovalo už odmala a měla ho ráda, kráčela energickými krůčky, vyběhla schůdky a ještě doleva.. už tam bude. Před ní se začala rýsovat nezřetelná silueta mostu, usmála se a odhrnula si vlasy z obličeje. Tam byla skutečně šťastná na tom můstku, ze kterého bylo vidět na rybníček a hospodu u něj. Opřela se o zábradlí a předklonila se, koukala na světla z hospůdky a oddala se klidu a přemýšlení.
Tělem ji najednou prošel chlad, což bylo samo o sobě divné. Nikdy ji nebývala zima, teda pokud nebyla nemocná. Polkla a narovnala se. Rozhlédla se po tichém mostě, nikde nic, ani vločka se nepohnula, ale přesto měla zvláštní pocit, jako by o ní někdo věděl, koukal se na ni. Takový ten pocit, když máte nutkání se neustále ohlížet. V mžiku vyrazila cestičkou nazpět, není to tak daleko ke světlu lamp. Potřebovala najednou vidět co je kolem ní. Zrychlila, honem ke schůdkům pak po cestičce k hlavnímu vchodu. Je to jen kousek.. Nevšimla si, že ji ze tmy pozorují zamyšlené modré oči.
Neohlížela se. Ať to bylo cokoliv, nechtěla to znát. Na rukou ji vyskočila husí kůže a chloupky na krku se naježily. Uviděla před sebou svítící kolečko, už tam bude! Odolala pokušení dát se do bláznivého běhu, není přece žádný zbabělec a tohle bylo její místo, jen má pocuchané nervy, to je vše, přesvědčovala v duchu samu sebe, zatímco její nožky kmitaly cestičkou. Nakonec se zastavila u lampy a oddechla si. Bylo to absurdní jak se cítila najednou klidnější, jako by cokoliv co tam bylo zůstalo ve tmě a na světlo to nemohlo. Oddechla si a vydala se trochu pomaleji ven z parku a pak do kopečka ke vchodu, kde měla byt.
Stál ve tmě, v nosu ho stále šimrala její vůně. Bylo zvláštní, že ho vycítila. Lidi nepoznají kdo nebo spíš co je, dokud není příliš pozdě, ale dívčin neklid a následný skoro útěk byl jasným znamením. Možná nevěděla kdo je, ale tušila nebezpečí, které ji hnalo z tmavého parku ke světlu a pak do bezpečí. Vyšel ven ze závoje temnoty a vydal se k mostu, opřel se o zábradlí a koukal se na světla. Chápal, proč se jí to místo líbí, i on si ho ihned oblíbil, jak sem zabloudil. Nadechl se a na rtech se mu objevil jemný úsměv. Bylo v ní něco zvláštního, vypadala jako bojovnice ukrytá v těle dívky. Odlepil se od zábradlí a vydal se cestičkou k okraji parku, kudy zmizela..
Pomalu s líným pohybem šelmy šel tiše po cestičce, v dálce uviděl světlo lamp. Pousmál se, tohle byl její záchytný bod, jako by ji mohl zachránit před ním. Stále se učil novinky o lidech, bylo zajímavé sledovat jak lpí na světle. Co kdyby se ukázal, vyšel ven? Co by udělala? Zamyšleně došel k lampě a dotkl se jí, zřetelně cítil dívčinu vůni. Chtěla by bojovat, i když měla strach. Bývaly doby, kdy by si ten strach vychutnal… ale nyní ne. Nechtěl už být tím co byl, už nikdy.
Doběhla ke vchodu a odemkla ho, přibouchla za sebou dveře a zamkla, vyřítila se do schodů, pak najednou třesoucí rukou zastrčila klíč do zámku, odemkla a pak s úlevou zavřela za sebou. Oddechla si, tady je v bezpečí, ve svém malém bytě, přesto se však rozhodla raději zamknout. Sundala si bundu a prohrábla si vlasy, klíče pověsila na háček u dveří , zula se a potom vešla do pokoje. Převlékla se a natáhla se na postel. Čeho se vlastně bála? Vždycky se na „svém“ mostě cítila v bezpečí a jako doma. Zírala na tmavý strop, kterým občas probleskl paprsek, který způsobilo projíždějící auto. Ten svazující strach. Měla docela dobrý instinkt vždycky, když se jí někam nechtělo jít, tak tam prostě nešla,ale připravit se o svůj most? Třeba to příště přejde, i když ji bylo jasné, že do parku se jí jen tak chtít nebude. Povzdechla si a nakonec rozsvítila lampičku u postele a vytáhla si knížku. Soustředila se ze všech sil na slova na papíře, které tvořily věty a pak odstavce dokud se jí nezavřely oči a milosrdný spánek neobestřel její duši.
Nemusel se zvlášť namáhat, aby věděl kudy a kam šla, zabočil do kopce nahoru a potom se zastavil před vchodem, podíval se vzhůru a všiml si kradmého světla, které vycházelo z okna. Přivřel oči a zřetelně ucítil, že dívka tam je neklidná, pak světýlko zhaslo, ale klid podle všeho nepřicházel. Zřetelně cítil její strach a jak se snaží přesvědčit samu sebe, že je tam v bezpečí, vyslal k ní konejšivou myšlenku, jen tak maličko, aby usnula, cítil jak se její mysl uvolňuje a že usnula. Spokojeně se otočil a vyrazil opět k parku.
<< Novější 1 2 3 4 5 Starší >>